Skočický hrad

„V prostém kraji zeleném, blankytném, květnatém, nelíčené vystoupí plné její tvary. Čím méně se o to snažila, tím více tě okouzlila. Voní ti jako matka, i ta plsť libě ti páchne. Přitulíš se k ní v důvěře, v lásce - už jsi její, už jsi její.

 

Mysl tvá bude vždy k ní zalétati a bude se ti zdáti, že jsi nikdy neviděl sytějších barev, šťavnatější zeleni, pestřejších květů na lukách...

 

Zpředu se před tebou rozprostírá vlnitá rovina a na ní až do dáli několika mil třpytí se ve slunci hladiny četných rybníků. Modré lesy na východě ustupují a řídnou, ale na západě stoupají výš a výše po horách šumavských, až posléze se zdají mohutnými do nebes vysokými hradbami, kterými jsou obehnány rodné lány krasavice..."

 

Tak vyznal svou lásku k rodnému Vodňansku Josef Holeček, a v tomto vyznání charakterizoval tuto krajinu tak, že není nutno nic dodávat.

 

„Tento tichý kout v našich Čechách", kraj Petra Chelčického, učaroval i Juliu Zeyerovi, který zde našel domov na dobu dvanácti let.

 

Kraj protkaný lučinatým údolím Blanice, bohatý na daleké výhledy, poskytne návštěvníku klid, vděčné procházky, i možnost nahlédnout do míst, která odedávna utvářela dějiny tohoto kousku jižních Čech.

 

Jedním z těch míst je i 666,8 m vysoký kopec zvaný Hrad, nebo také Lány. Je to významný dvojvrcholový bod Netolické vrchoviny, který se nachází v zhruba 8 km dlouhém zalesněném pásmu návrší, z něhož vynikají sedly oddělené vrchy Radovec (634 m), Knížecí kámen (609 m), Slančice (563 m) a Kopanina (565 m).

 

Kopec je z geologického hlediska tvořen převážně migmatity ortorulového vzhledu, jen hřebeny jsou tvořeny tvrdou žilnou žulou. Je také místem, kde se nachází tzv. pseudokrasové jeskyně v podobě drobných puklin. Vrchol je rozdělen širokým příčným sedlem na vyšší a užší vrchol. Na vyšším vrcholu je kámen, na němž jsou iniciály JD a JF, a nápis: ZU SCHWARZEN BERG ALLE WEGE WESEN 27 JUNI 1705. To jde volně přeložit jako: ZA SCHWARZENBERGA VŠECHNY CESTY ZBUDOVÁNY 27. ČERVNA 1705. Nápis Schwarzenberg je však napsán odděleně, což by šlo přeložit jako „Černý kopec." Takže překlad by zněl: NA ČERNÉM KOPCI VŠECHNY CESTY ZBUDOVÁNY 27. ČERVNA 1705.

 

Hraniční kámen z roku 1705 na vrcholu Hradu

 

Na vrcholu se nachází ještě jeden kámen, který byl objeven v roce 2004, zakopán pod prvním kamenem, je z jiného materiálu a nejspíš i o něco starší. Má vyrytý okrajový rámeček, ale nápis na něm je bohužel již zcela nečitelný. Podle způsobu otesání lze usuzovat, že kámen ležel ve vodorovné poloze, zakopán, až na jeho opracovanou část, v zemi. To by vysvětlovalo jeho velké opotřebení. Tyto kameny sloužily jako hraniční značky, triangulační body, a k měřičským účelům. Nově byly tyto kameny osazeny nákladem Lesů ČR v roce 2004.

 

Blízko vrcholového hraničního kamene se nachází ještě jeden zajímavý kámen. Je to obyčejný oblý kámen bez zjevného opracování, ale při bližším pohledu neunikne pozornému návštěvníku drobný vyrytý nápis. Přečíst jdou jednotlivá písmena, ale nápis samotný nedává žádný smysl. Zní asi takto: „JI(?)pnka." Záhadný nápis je dobře zřetelný v zimě, když zapadá slunce a osvětluje kámen šikmo z boku.

 

Cestou po zelené turistické značce směrem od Vitic jsou zhruba od poloviny cesty nízké hraniční kameny s vyrytými číslicemi. Rok od roku je jich však míň a míň především v důsledku těžby a také bezohlednosti turistů. Spousta záhadných hraničních kamenů je i v celém okolí Hradu. Občas se nachází na málo pochopitelných místech a zřídkakdy nemají ani žádné označení.

 

Například pod jednou z cest vedoucí po vrstevnici na úpatí kopce je malý, téměř v zemi zapuštěný, kámen čtvercového půdorysu s vyrytým křížkem na vrchní straně, hned vedle něj je obyčejný plochý kámen s hrubě vyrytou číslicí 101. Vypadá to, že tudy vedla kdysi cesta, soudě podle terénních náznaků, ale už tomu musí být hodně dávno už jen podle toho jak mohutnými stromy je zarostlá. To však nevysvětluje účel těchto kamenů a to, proč pár metrů nad touto cestou vznikla cesta nová, vedoucí stejným směrem.

 

Takovýmito hraničními kameny je okolí Hradu doslova poseto, a podle stylu vyrytých číslic se dá i poznat v jaké době zhruba vznikaly. Stejně jako různé kamenné útvary a shluky kamenů, u kterých lze někdy zapochybovat, že jde pouze o dílo přírody.

 

Jen o málo nižší, avšak širší, vrchol (663 m) se nazývá Kolo, Markomanské kolo, též Vidice nebo Lány. Na jeho úbočí zvaném Šumavská vyhlídka, nebo jen Vyhlídka, je výhled na Šumavu, konkrétně na Boubín, Bobík Libín. S dobrým dalekohledem si můžete prohlédnout i nedaleko Bavorova ležící hrad Helfenburg. Dole pod kopcem je pak vidět Bílsko, obec, kterou kdysi procházela jedna z větví Zlaté stezky. Každým rokem však snižuje výhled narůstající výška okolních stromů. Kdysi zde byla i dřevěná rozhledna. V době, kdy okolní vegetace byla nízká, bylo z ní vidět široko daleko. Kopec je vidět i z českobudějovické Černé věže, kde je také na západní straně ochozu, zakreslen v mapce, která popisuje okolní krajinu.

 

Na vrcholové části celého kopce se jako na jediném místě strakonického okresu vzácně zachoval zbytek původní květnaté bučiny. Proto bylo toto místo v roce 1985 vyhlášeno přírodní rezervací, která v roce 1992 byla rozšířena a nyní má rozlohu 29 ha. Cílem péče o tuto přírodní rezervaci je transformace kulturních lesních porostů na les přirozeného složení podobného přírodním bučinám.

 

Ve stromovém patře této rezervace převládá buk lesní a lípa srdčitá. Bylinné patro pak ovládají stínomilné druhy. Z těch nejvýznamnějších jmenujme sasanku pryskyřníkovitou, kostřavu různolistou, vikev hrachovitou, orlíček planý a lilii zlatohlávek.

 

Žijí zde i různé druhy vzácných a chráněných ptáků. Je to holub doupňák, vzácný lejsek malý nebo jeřábek lesní.

 

Z hmyzu je to pak vzácný druh Mycetophila miki, který je novým druhem pro území Čech. Lokalita plní v rámci kostry územního systému ekologické stability krajiny funkci biocentra regionálního významu.

 

Ať už půjdete na Hrad z jakékoliv strany, nemůžete přehlédnout obrovské majestátní buky, které jinde jen těžko spatříte. Některé z nich jsou více než 150 let staré. Na řadě z nich jsou vyryty a vyřezány vzkazy i podpisy dávných návštěvníků. Z pohledu milovníka přírody jde o barbarství a neúctu k přírodě samé. Zářezy do kůry však mladému a zdravému stromu příliš neuškodí. Pozorný návštěvník zde najde záznamy z dob první republiky, z období druhé světové války i celou řadu záznamů z druhé poloviny 20. století.

 

 

Celý kopec je bohatý na vodu. Podle terénních stop musel být kopec v dávných dobách doslova živým rájem, který byl plný pramenů, potůčků a tůní tvořící ideální podmínky pro divokou zvěř. Zdroje této kvalitní vody jsou i dnes využívány okolními obcemi.

 

První osídlení okolí Hradu lze předpokládat už někdy v pozdní době kamenné (4200 - 2200 př. n.l.). Můžeme tak usuzovat podle nálezu kamenných pazourků - kopí, které byly nalezeny v roce 1889 v okolí Skočic. Byly nalezeny tři kusy. Do dnešní doby se však dochoval pouze jediný. Ten je uložen ve sbírkách Národního muzea v Praze. Podobný nález byl učiněn i v Libějicích nedaleko Vodňan, kde byla nalezena kamenná sekera.

 

První archeologicky doložené osídlení pochází ze starší doby bronzové (2000 - 700 př. n. 1.), kdy také pravděpodobně na nižším vrcholu kopce vniklo opevněné hradiště, respektive dvojhradí. Z této doby také pochází vzácný nález, svědčící o důležitosti tohoto místa v okolní krajině. Jedná se o depot bronzových žeber, který byl v roce 1940 nalezen pod skalní stěnou nazývanou Knížecí kámen, která v místě nálezu tvořila tři jeskyňky sloužící myslivcům a lesníkům jako úkryt před nepřízní počasí. Při odklízení kamene sesutého do jedné z jeskyněk (podle některých údajů prý při lámání kamene), byl asi 40 cm pod povrchem nalezen bronzový depot 27 žeber. Jednalo se o zhruba 28 - 32 cm dlouhá, mírně prohnutá žebra o maximální šířce kolem 18 mm, většinou s ulámanými konci a poměrně hrubou patinou.

 

Bronzová žebra (neplést s hřivnami) měla ve své době velikou cenu, používala se jako polotovary pro další zpracování, ale také sloužila jako platidlo, podobně jako hřivna. Část tohoto vzácného nálezu se nachází v Prácheňském muzeu v Písku, část v Protivínském muzeu a část v Národním muzeu v Praze. Velký dík patří lesnímu inženýru panu Kopeckému z nedalekého Protivína, který nález zachránil a umožnil další výzkum místa. Tento obětavý člověk byl, bohužel, během okupace fašisty popraven za odbojovou činnost.

 

Podle některých zpráv byl někdy na začátku 20. století nalezen v areálu hradiště i bronzový meč. Řada bronzových předmětů byla vyzvednuta i při výzkumu Bedřicha Dubského. Ten navštívil Skočice 17. srpna 1931 jako zástupce státního ústavu archeologického v Praze a to za účelem prozkoumání hradiště. Společně s ním se tohoto průzkumu zúčastnil i učitel místní školy Václav Bláha.

 

Po zkušebních výkopech, které byly provedeny na různých místech, vyslovil B. Dubský, názor, že hradiště je starší než slovanské, jak se původně myslelo. Současně B. Dubský přislíbil, že ještě během roku prohlédnou hradiště podrobněji a vypracuje přesnější popis, který dá k dispozici správě školy.

 

Ještě před tímto prvním oficiálním průzkumem hradiště tu probíhalo mnoho amatérských výzkumů nebo spíše sběratelství. Třeba v roce 1922 byly na hradišti nalezeny učitelem Sobotkou, který byl ve Skočících na prázdninách, keramické střepy, z nichž se mu podařilo sestavit nádobu ve tvaru popelnice. Také byl nalezen hrot šípu a část lidské stehenní kosti s kloubem.

 

Mnohé zajímavé nálezy, dokumentující důležitost a hustotu osídlení tohoto místa i jeho okolí, jsou zdokumentovány v řadách sporadických nálezů v okolní krajině. Třeba odlévací forma z doby bronzové nalezená ve Skočících nebo tři bronzové srpy nalezené při stavbě vodovodu v místě zvaném „Pod Pražákem", což je místo pár kilometrů vzdálené od hradiště. Nálezy se nacházejí v Městském muzeu a galerii ve Vodňanech. I v samotných Vodňanech bylo nalezeno několik bronzových záušnic a náramků svědčících o raném osídlení této krajiny. Nemluvě o slovanských střepech a kostrových pohřbech z 11. století, doložených přímo na území města Vodňany. Z nedalekých Čičenic pochází soubor 16 bronzových pukliček ze zničené mohyly, stejně jako ploché žárové hroby vybavené jen keramikou. Severně od Skočic, směrem na Protivín, se nachází i mohylové pohřebiště z doby bronzové. Z o něco starší a neméně zajímavé doby pochází i nálezy římských mincí (kolem 30 kusů), například Tetradrachma města Syrakus (485 - 478 po kr.), stříbrný denár Marcus Aurelius Ant. Elagabalus, Trajanus Decius a další. Tyto nálezy však nemají, zřejmě přímou souvislost s naším hradištěm, ale jen dokazují čilý obchodní ruch na obchodní stezce vedoucí tímto krajem již od Keltů. Vedla tudy totiž odbočka Zlaté stezky, po které byla dopravována hlavně sůl z bavorského Pasova přes Prachatice do Prahy.

 

Hradiště bylo nejspíše osídleno i v době, kdy naše území ovládaly germánské kmeny, tedy někdy ve 2. stol. po Kristu. Není to sice nijak archeologicky doloženo, ale pověst o založení města Bavorova nám dává nepřímo důkaz o tom, že tomu tak skutečně bylo.

 

Pověst vypráví o tom, že za vlády krále Přemysla Otakara II., vedla v místě Bavorova směrem na Písek silnice zvaná „Zlatá stezka", po níž jezdilo mnoho kupců a obchodníků. Kupci však byli často přepadáváni loupeživou bandou, která se skrývala v lesích a roklích kolem této Zlaté stezky. Jednu takovou skrýš, snad i tu největší, měli v takzvaném „Markomanském kole" u Skočic. Prý to byla skála s četnými slujemi, tvořenými množstvím nakupených balvanů. Na tomto místě se usadil vůdce lupičů zvaný „Úskok". Král proto nařídil svému věrnému rytíři Bavoru I., aby zneškodnil tyto lupiče a vrahy a zajistil bezpečnost na této kupecké stezce. Rytíř neváhal. Ke střetu došlo právě na „Markomanském kole". Lupiči se bránili dlouho a urputně, ale nakonec však byli poraženi a do jednoho pobiti. Jejich vůdce však stačil v poslední chvíli prchnout. Dopaden byl až v údolí u řeky Blanice. Byl přemožen samotným Bavorem I., a poté byl poslán do Prahy ke králi, kde byl souzen a také popraven. Král pak za věrné služby a prokázanou odvahu při boji s lupiči daroval Bavoru I. území kolem Zlaté stezky a dnešního Bavorova.

 

A jaký že to důkaz nám poskytuje tato pověst? Tím důkazem je „Markomanské kolo". Markomané a Kvádové (případně také Langobardi) byli germánské kmeny, které na naše území přichází někdy ve 2. stol. po Kristu, poté, kdy už docházelo k postupnému zániku keltské kultury.

 

Oba tyto kmeny patřily do kmenového svazu Svévů. Je tedy možné, že Germáni buďto znovu osídlili staré keltské hradiště anebo si ho přivlastnili násilnou cestou. Germáni samotní žádná hradiště nestavěli, žili ve velkých osadách blízko vodních toků a opuštěná hradiště využívali jen v ohrožení. Ve své době už totiž nemohli Keltové, přivyklí pohodlnějšímu životu, příliš konkurovat bojovým a silným germánským kmenům. Jméno jejich kmene se pak uchovalo v názvu tohoto místa až do 13. století. Místem, kde se skrývali lupiči přepadávající kupce a kde se s nimi utkal rytíř Bavor I., bylo tedy nejspíše staré keltské hradiště, později osídlené Germány a posléze Slovany. V době vlády krále Přemysla Otakara II. bylo hradiště již pravděpodobně tři století opuštěno, ale i po takové době mohlo být v natolik dobrém stavu, aby se na něm bylo možné skrýt a dokonce i účinně bránit.

 

Když už jsme u pověsti, musíme zmínit ještě jednu legendu. Ta vypráví, že ze stavení číslo jedna v obci Vinice vedla podzemní chodba na Hrad. Jedná se však opravdu jen o legendu, neboť v dobách, kdy bylo hradiště osídleno, žádné vesnice, tak jak je známe dnes, v okolí Hradu neexistovaly. Nemluvě o značném převýšení, pevnosti geologického podloží i množství podzemní vody. Pověst mohla vzniknout na základě toho, že se na hradišti kdysi nacházela například studna, která než zcela splynula s okolním terénem, mohla u někoho vyvolávat představu o tajné chodbě.

 

Poslední etapa osídlení začíná s příchodem prvních slovanských kmenů na území jižních Čech. Doba příchodu prvních kmenů na území se odhaduje na 5. až 6. stol. n. 1. Slované k nám na jih pronikali od středu a východu Čech, sledujíce řeky a říčky proti proudu. Proto se také předpokládá, že například Táborsko a Písecko bylo osídleno nejméně o jedno století dříve než nejjižnější části Čech. Pro svou obranu Slované vyhledávali pro ně strategicky výhodná místa, často spojená v celé soustavy. Slované opustili toto hradiště nejspíše někdy na začátku 10. století, kdy se postupně všechny kmeny sjednocují pod českým panovnickým rodem Přemyslovců.

 

Samotné dvoudílné hradiště je velké zhruba 0,7 ha. Vnitřní hrad (akropole) má obdélníkový půdorys o rozměrech asi 52 x 20 metrů. K němu se na severu připojuje rozlehlejší předhradí oválného půdorysu s vyvýšenou částí na jihovýchodě. O této vyvýšenině by se dalo uvažovat jako o možné druhé akropoli. Od akropole je předhradí odděleno terénní prohlubní, kterou můžeme považovat za příkop. Na keltských sídlech budovaných na našem území je zvláštní to, že je jejich stavitelé budovali nejraději na dvojvrcholových vyvýšeninách. Jeden z vrcholů takovéhoto sídla býval určen pro světskou moc, tedy pro knížete nebo vládce daného společenství. Druhý pak pro moc duchovní, kde stávala většinou i svatyně. O tom, že na skočickém hradišti byla svatyně, se zmiňuje i známý biotronik Ing. Pavel Kozák. V jeho knize Tajemná místa od Blaníku po Sušici však na rozbor jeho zjištění již nezbylo místo. Archeologicky však přítomnost svatyně není doložena.

 

Podle malé rozlohy hradiště můžeme usuzovat i na to, že nikdy nebylo trvaleji osídleno, ale že plnilo spíše funkci refugia - neboli útočištného hradiště a strážiště. A to hlavně v dobách slovanského osídlení, kdy se sem uchyloval lid vždy, když se blížila válka nebo nějaké jiné nebezpečí. To znamená, že hlavní opevněné hradiště bylo spíše mocenským a správním střediskem okolního kraje, a to hlavně v době bronzové a případně i v době železné. Na něj mohlo navazovat rozsáhlejší podhradí chráněné například jen jednodušší formou fortifikace. Z dosavadních archeologických výzkumů pochází velmi početný soubor pravěké keramiky, hlavně té z dob předslovanských, v menší míře pak i nálezy datovatelné do raného středověku, nejspíše do 8. - 9. století.

 

Od roku 1916 byl celý areál po dlouhou dobu překopáván lidmi (zejména mládeží) z blízkých Skočic. Drtivá většina nálezů zmizela v nenávratnu a neodborné prokopání nám dnes znemožňuje přesnější datování jednotlivých vrstev osídlení i samotného hradiště.

 

Jen v místech pod vyvrácenými stromy nalezl archeolog Bedřich Dubský část neporušené zemnice (chaty) a střepy halštatských a slovanských nádob. Typologicky je užitková keramika podobná keramice z hradiště u Chřešťovic (mladší halštat) a z hradiště Věnce u Lčovic (pozdní halštat). Určitá podobnost, co se týče keramiky, je tu i s hradištěm „Na bábě", nedaleko Hluboké nad Vltavou.

 

Hradiště bylo nepochybně důležitým centrem okolního kraje. Je pravděpodobná i přímá souvislost s výrazným seskupením hradišť v okolí Strakonic (Katovice, Libětice, Němětice, Řepice). Díky velmi dobrému rozhledu a dominantnosti kopce v okolní krajině plnilo toto hradiště nepochybně i funkci strážiště. Musíme si totiž uvědomit, že v dobách, kdy hradiště fungovalo, byl celý kopec z větší části odlesněn. A navíc nejbližší hradiště v okolí se nacházela až u Netolic a Písku. Bedřich Dubský se ve svém popisu hradiště zmiňuje asi o pěti strážních bodech rozmístěných na akropoli. Tyto strážní body, tak jak je zakreslil a popsal B. Dubský, však musíme brát s určitou rezervou. Skalní bloky tvořící z velké části akropoli mají totiž v dnešní době (i v době výzkumu B. Dubského), díky zvětrávání i dalším geologickým procesům, zcela jinou podobu a velikost než mívaly za dob největší slávy hradiště.

 

Při návštěvách Hradu jsem na nejužším místě akropole nalezl mnoho střepů halštatské užitkové keramiky. Na jiných místech, zejména na hranách akropole a pravděpodobných strážních místech, nebyly nálezy ani v hlubších vrstvách průkazné. To dokazuje geologické změny, které zcela přetvořily ráz akropole včetně jeho obranných prvků. Jen na nejvyšším vrcholu kopce, kde je dnes hraniční kámen, bylo nepochybně strážní místo, nejspíše i dřevěná věž. Bylo zde totiž nalezeno velké množství střepů (hlavně laténských), svědčící o frekventovaném užívání tohoto místa jako pozorovatelny.

 

Dílna na výrobu, ať už užitkové nebo honosnější dekorované keramiky, se nejspíše nacházela přímo v areálu hradiště. Můžeme tak usuzovat podle toho, že v nalezené keramice se nachází jako příměs světle červený křemen, který se v surové podobě nachází na hradišti, zejména pak na akropoli.

 

Hradiště mělo pouze jeden hlavní vchod, a to na jihovýchodní straně. Tudy do hradiště vchází červeně značená turistická cesta vedoucí od Skočic. V místě, kde dnes vchází do hradiště zelená turistická značka, je možné pozorovat druhý vchod, ten byl ale vzhledem ke své poloze a velikosti, spíše postraní brankou neumožňující větší provoz. Údajně byl prolomen až ve středověku, případně novověku, kvůli snadnější dopravě dřeva z areálu hradiště. Pravděpodobnější je to, že byl vybudován už v dobách slovanského osídlení. Hradby byly tvořeny z nasucho poskládaných kamenů bez použití hlíny, proložených dřevěným roštem, a jejich výška byla 3 až 5 metrů. Archeologie rozeznává několik stavebních typů těchto hradeb, podle čehož se dá přesněji datovat vznik opevnění. Jaký typ přesně byl použit zde, však nevíme. Hradby patrně chránil, na snadněji přístupných místech, i příkop, dnes však po něm nejsou znát žádné stopy.

 

V okolí se nepochybně pohřbívalo. Svědčí o tom slovanské mohylové pohřebiště z 8. až 9. století nacházející se asi 700 m jihozápadně od hradiště v sedle mezi Růžovým vrchem a Kostelním lesem. Mohylník se skládá přibližně z 20 (M. Lutovský uvádí 18) většinou silně poničených mohyl. Přesný počet je velmi těžké určit vzhledem k nepřehlednosti terénu a množství matoucích prvků. Náspy jsou uspořádány do nepravidelných řad orientovaných zhruba ve směru severozápad - jihovýchod. Mohyly ukrývají žárové pohřby, o čemž svědčí sporadické nálezy drobných spálených kůstek. Lidské ostatky mohly být původně umístěny jak na kůlu nad mohylou, tak uvnitř náspu. Záchranný archeologický výzkum silně poškozeného pohřebiště proběhl v roce 1996, a právě díky tomuto výzkumu máme přesný důkaz o době vzniku tohoto, pro naše předky, posvátného místa. Toto pohřebiště je zákonem chráněnou archeologickou památkou. V okolí se nacházejí i samostatné mohyly, dnes je však už obtížné je najít.

 

Smutné je, že i na tomto hradišti lze pozorovat stopy po starších i nedávných nájezdech novodobých lovců pokladů, kteří se snaží zbohatnout na historii, kterou máme my ostatní v úctě.

 

Hradiště, jako takové, je kulturní památkou od roku 1963.

 

Hrad je stále oblíbeným místem pro vycházky a výlety. Přichází sem jednotlivci i celé skupiny turistů. Na Hrad se organizují i školní výlety. Od roku 2005, vždy o vánočních svátcích na Štěpána, organizují výlet na Hrad občané Skočic.