Skočický kostel

„Věž skočického poutního kostelíka přetíná obzor krajiny vodňanské a my se ohlížíme k západu, abychom ještě naposledy pozdravili Strakonicko....", píše v Zemi zamyšlené Ladislav Stehlík.

 

Dominantou Skočic je bezesporu poutní kostel Navštívení Panny Marie. Jeho historie sahá do druhé poloviny 17. století a vztahuje se k nedalekému skočickému zámečku.

 

V roce 1672, konkrétně 23. března, postihl skočickou tvrz a také celý dvůr zničující požár. V té době skočickou tvrz spravovala Polyxena Ludmila, hraběnka Šternberková, rozená ze Žďáru. O několik let dříve dostala Polyxena Ludmila od svého prvého manžela Václava Švihovského z Rýzmberka jako dar obraz Matky Boží Pomocné, kopii milostného obrazu z Pasova. Obraz byl umístněn na panství jejího manžela, v kapli nalžovského zámku (dnes okres Klatovy), ale byl švédskými vojsky poškozen a hrozilo jeho zničení. Proto jej z nalžovského panství v roce 1666 nechala Polyxena Ludmila převézt do Skočic. Protože Skočický zámeček v té době neměl kapli, dala jej Polyxena umístnit do jednoho pokoje k tomu náležitě upraveného. Nedlouho poté bylo se souhlasem pražského arcibiskupa dovoleno konat před obrazem mše.

 

Kostel Navštívení Panny Marie ve Skočicích

 

V roce 1672, v době velkého požáru, shořelo vše kromě onoho „mariánského" obrazu. Tato událost byla samozřejmě ihned považována za zázrak. Současně s obnovou zámečku začala i výstavba skočické kaple, v níž měl být zázračný obraz umístněn. Stavba v raně barokním stylu trvala mezi lety 1677 -1678. Stavba byla provedena ve tvaru osmirohé hvězdy. Takový tvar hvězdy měla hraběnka Polyxena Ludmila ve svém znaku.

 

Dne 21. srpna 1678 byla kaple slavnostně vysvěcena, a to pod titulem „Navštívení Panny Marie". Kapli vysvětil sám probošt chrámu svatého Víta na Pražském hradě pan Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi. Obraz byl ten den s patřičnou okázalostí přenesen ze zámečku do kaple. Této slavnosti se zúčastnilo šest šlechtických rodin, 16 kněží a přes 2 500 lidí z širokého okolí.

 

Postupně se kaple ve Skočících začala přeměňovat v kostel. Již v roce 1705 se na části kostela místo šindelové střechy dělala střecha prejzová. V roce 1717 byly do kostela pořízeny pevné dveře a do oken mříže. V roce 1718 byl kostel ve Skočících stavebně upraven podle návrhu Pavla Ignáce Bayera. V roce 1756 byla k ambitu přistavěna sakristie. Jak píší někteří historici: „V 18. století se nad prejzy krytým ambitem zdvihala červeně obarveným šindelem pokrytá typicky česká cibulová báň s věžičkou z bílého plechu." Ve Státním oblastním archivu v Třeboni je zachován plánek rozsáhlé opravy skočického kostela z roku 1825.

 

V současné době je kaple centrální osmiboká stavba zaklenutá klášterní klenbou, obklopená ochozem a s pravoúhlou sakristií na severní straně. Původně měla kaple vstupy na všech čtyřech stranách. Někdy v průběhu 19. století byl zazděn i jeden ze vstupů. Interiér byl v průběhu historie kostela mnohokrát upravován. Zajímavé záznamy máme z první poloviny 20. století. Například v době první světové války, konkrétně 12. července 1918, jak je psáno v obecní kronice, byly z varhan skočického kostela „vyňaty píšťaly rejstříků osmistopových a odevzdány k účelům válečným". Stejný osud postihl i měděný hromosvod z blízké školy. V roce 1925 přibyl ke dvěma zvonům na kostelní věži třetí zvon nákladem pana Daňka z Vitic. Vysvěcen a odevzdán svému účelu byl 26. dubna 1925. Báně kostela věže obsahovala, od neznámé doby, pamětní spis. Když však byl v roce 1931 při opravě krovu a krytiny věžičky spis vyjmut, byl již nečitelný a téměř celý zničen rzí. Byl proto nahrazen novým. O dva roky později došlo k výměně dřevěných sloupů na kostelní věži a vyměněna byla i stará, rzí zničená, plechová krytina za krytinu měděnou. Pozlacena byla i báň s křížkem na vrcholu věže. V roce 1934 došlo k úpravě okolí kostela i hřbitova. Cesta ke kostelu byla rozšířena zrušením stoky, jež byla svedena do betonového potrubí. Nově zajištěn byl i věčně se sesouvající svah u hřbitovní cesty. Vyměněny byly i sešlé schody ke kostelu společně s bočními zídkami a zábradlím. V současné době je poutní kostel s náležitou péčí a vzorně udržován.

 

V Čechách se jedná o dost netypickou stavbu a její předlohu můžeme nalézt v některých centrálních kaplích na poutních místech severní Itálie.

 

Odedávna spadaly Skočíce pod farnost Bílsko. První kněz nastoupil do Skočic hned v den vysvěcení kostela. Nejprve to byli horažďovičtí minoritě, od roku 1693 písečtí dominikáni a od roku 1706 již trvale světští kněží. Mezi prvními z nich to byl například páter Ondřej František de Waldt, později známý barokní kazatel (*1683 v Písku - +1725 tamtéž). Po dlouhá léta se vedl kompetenční spor mezi faráři z Bílska a duchovními správci ve skočickém kostelíku. Teprve v roce 1788 obdržely Skočíce vlastní farní obvod a tak se od Bílska oddělily.

 

Z archivních pramenů také víme, že když Jaroslav Florián Švihovský prodal v roce 1700 Skočický dvůr a vsi kolem Ferdinandu Schwarzenberkovi, ve smlouvě také předal prostředky na kapli, kaplany a také menší stádo (23 kusů) skopového dobytka. Z předávacího protokolu se také dovídáme, že v roce 1700 byl skočickým kostelníkem pan Adam Hubička.

 

Poutě ke skočické kapli jsou zmiňovány již v roce jejího vysvěcení a průběžně v dalších létech. Tyto poutě však byly trnem v oku josefínským reformátorům. Přesto si udržely svůj věhlas. Do Skočic putovali poutníci z mnoha míst kraje. Ze svého domovského kostela vycházeli v ranních hodinách a ti z daleka se vraceli zpět často až druhý den odpoledne.

 

 

 

Zajímavé také je, že počátkem 18. století z prostředků kostela bylo zakoupeno 160 stromků lípy. Z nich byly vysázeny dvě aleje.

 

Skočický poutní kostel se přeneseně vmísil i do známého díla Jaroslava Haška, Dobrý voják Švejk, kdy babka Pejzlerka, vystrašená strážmistrem Flanderkou, vzývá panenku Marii Skočickou. Děj se odehrává ve vesničce Putimi nedaleko Písku. Až sem sahal kult skočického obrazu...

 

Poutní kostel Navštívení Panny Marie ve Skočících však není jedinou a ani ne nejstarší sakrální památkou, která je zasvěcená Panně Marii. Další, i když o mnoho skromnější a nenápadnější stavbou je kaplička, ukrývající známý Skočický pramen. Kaplička, skrývající tento pramen, je zasvěcena Panně Marii Pomocné. Pramen byl považován za léčivý, a proto byl odedávna opatřen jednoduchým dřevěným přístřeškem.

 

Teprve později v 17. století byl obestavěn zděnou kapličkou. Kaplička stojí na bývalé louce pana Františka Trnky č. p. 4. Dnes ji najdete za dvorkem bývalé kampeličky. Kdy a kým byla postavena, se nepodařilo zjistit. Víme ale, jak je uvedeno v obecní kronice, že v roce 1834 v místním chudobinci zemřela vdova Jana Vondrušková, která odkázala 100 zlatých vídeňské měny (to bylo v té době 40 zlatých konvenční měny), které dříve půjčila skočickému šenkýři Prokopu Volfovi, na založení nadačního fondu. Z úroků tohoto nadačního fondu měla být opravována a udržována kaplička i studánka. Dlužník Prokop Volf částku složil hned po smrti Jany Vondruškové, tedy v roce 1834. Nadační listina byla sepsána v roce 1837. Bylo v ní stanoveno, že zdejší farní administrátor bude dbát o dobrý stav kapličky, že majitel pozemku, na němž kaplička stojí (v té době již Šimon Trnka) bude „na věčné časy na této louce držeti a bez každé vytáčky nechati státi". To platilo i pro dědice a další majitele usedlosti číslo 4. Dále bylo stanoveno, že má „v náležitě dobrém stavu udržována býti a tamtéž se nalézající studně stále v čistotě držena a vědércem k čerpání vody pro kolemjdoucí pocestné a poutníky opatřena býti má". Podle map z počátku 19. století vidíme, že tato kaplička stála zcela osamoceně a že nejbližší stavbou byl vlastně Skočický kostel.

 

Kaplička byla střídavě opravována stejně tak jako ponechávána svému osudu. Dnes je to citlivě opravená čtvercová stavba opatřená pumpou, otevíratelnou mříží a zašlým obrazem Panny Marie Pomocné. Je skryta mezi domy a najít cestu k ní chvilku trvá. Škoda, že kdysi tak kvalitní a ceněné vodě dnes již nikdo nevěnuje pozornost. Až někdy půjdete kolem této kapličky, uvědomte si, že i ona má svoji dlouhou historii.

 

Zásluhou tehdejšího faráře Karla Krbečka byly ze sbírek od občanů a příspěvku A. J. Schwarzenberka v roce 1881 pořízeny nové varhany s pedálem a šesti rejstříky „zvuku velmi lahodného", jak v kronice píše řídící učitel Josef Dura. Stavitelem varhan byl pan Fišpera ze Sušice.